Lenka Hašová

Ferdinand Maxmilián Habsburský, císař mexický

 Malíři berou inspiraci všude, třeba i v těch nejtěžších chvílích člověka. Éduard Manet byl tak pohnut osudem mexického císaře, že volí poprvé ve své tvorbě historické téma, ač jím prvotně pohrdal. Je to skutečně smutný příběh o snaze a ctižádosti jednoho člověka, který chtěl zkulturnit zemi , jenže ona  o to nestála.  Příběh o nesmírné odvaze, statečnosti a velkých ideálů. Manet pro svůj obraz vybírá scénu z jeho popravy.

  Arcivévoda Ferdinand Maxmilián se narodil 4. července roku 1832 v Schönbrunnu. Byl druhým synem arcivévodkyně Žofie Bavorské a jejího manžela Františka Karla Habsburského. Tím prvním synem nebyl nikdo jiný, než císař František Josef I. , který ho v  osmnácti letech vyslal rakouskému námořnictvu. Maxmilián totiž od dětství miloval moře.

  Maxmilián měl přátelskou povahu a velký šarm, byl velmi vzdělaný a miloval cestování. V roce 1853 povýšil císař Franz Josef I. svého bratra do hodnosti korvetního kapitána a poté ho povýšil na kontraadmirála a velitele celého rakouského námořnictva. V dějinách rakouských ozbrojených sil je Maxmilián považován za zakladatele novodobého rakouského loďstva. 

  V roce 1857 se oženil s belgickou princeznou Charlotou. Ale když se Františkovi Josefovi a jeho manželce Sissi narodil korunní syn Rudolf, nebyl už  Maxmilián ani následníkem trůnu. Stal se jen jedním z mnoha rakouských arcivévodů. On chtěl však víc.

 V té době se začala Francie zajímat o Mexiko, chtěla tuto zemi získat a do jejího čela postavit loutkového panovníka s loutkovou vládou.  Maxmilián se dozvěděl, že by se mohl stát mexickým císařem, začal  o zemi sbírat informace, ale to, co se dověděl  nebylo příliš povzbudivé. Mexiko bylo nezávislým státem teprve třicet pět let a za tu dobu se u moci vystřídalo třicet dva prezidentů a jeden císař. Maxmiliánovi však imponovalo, že právě on by mohl přinést zemi vytoužený mír a spokojenost.

 Pak se tedy stal mexickým císařem, ale rozhodně to neměl jednoduché. Maxmilián byl prý velice skromný. Měl sice velikou apanáž, ale sám pro sebe z ní měl minimum. Většinu dával na dobročinné účely. V Mexiku chtěl vybudovat dobrý systém školství a zbavit stát korupce. Jenomže ve svém císařství, mezi prostými občany neměl přílišnou podporu. Neuměl řešit politickou situaci, a utíkal ke svému umění a přírodopisným sbírkám. Chtěl zakládat muzea, ale jaksi si přitom neuvědomil, že přes polovinu jeho poddaných neumí číst ani psát. Mexičané nesli velmi špatně, že jim chce diktovat Evropa. Republikáni v čele s Benitem Juárézem se rozhodli s ním zúčtovat nemilosrdně. 14. května 1867 díky zradě, v noci nepřátelé pronikli do města a Maxmilián byl poražen. Už není mexickým císařem…

  Maxmilián a jeho generálové byli odsouzeni k smrti. Ačkoliv se ho bratr František Josef snažil zachránit, nebylo to nic platné. 19. června 1867 Maxmilián napsal svému bratrovi, matce a svým spolubojovníkům dopisy na rozloučenou a pak se začal připravovat na smrt. Ještě naposledy se zúčastnil mše svaté a před sedmou hodinou byl čas vydat se na popraviště. Měl stejně jako jeho generálové poslední projev. Každému ze sedmi vojáků, kteří jej měli popravit, dal stříbrnou minci a požádal, aby nemířili na hlavu. Potom se začala hromadná salva. Generálové byli mrtvi hned, zato Maxmiliánovi musela  být zasazena rána z milosti.

Jeho milovaná Charlota stačila odplout do Evropy, ačkoliv si život zachrámila, onemocněla šílenstvím.

Lenka hašová